Pochopit duši vojáka znamená pochopit cenu míru
11. listopadu 1918 měla skončit válka. Přesto ještě v posledních minutách umírali lidé. Jeden z nich padl pouhých šedesát sekund před tím, než na západní frontě zavládlo ticho.
Bylo ráno 11. listopadu 1918. Po více než čtyřech letech zákopů, dělostřeleckých útoků a milionů mrtvých byla první světová válka konečně u konce. Příměří mezi Německem a spojenci bylo podepsáno v železničním voze v Compiègnském lese a mělo vstoupit v platnost přesně v 11 hodin dopoledne. Právě odtud pochází slavná věta: v jedenáctou hodinu, jedenáctého dne, jedenáctého měsíce.
Jenže mezi podpisem dohody a okamžikem, kdy začala platit, uplynulo několik hodin. A na frontě se během nich stále bojovalo.
Válka, která končila, ale ještě zabíjela
Pro vojáky na západní frontě musela být situace neuvěřitelně zvláštní. Věděli, že se blíží konec. Věděli, že za několik hodin přestanou děla střílet. Přesto na některých úsecích pokračovaly útoky až do poslední chvíle.
Poslední den války tak nebyl klidným čekáním na mír. Naopak, stále se střílelo a umíralo. Podle historických údajů padly během 11. listopadu tisíce vojáků (prameny uvádí 2738 padlých). Mezi nimi byl i třiadvacetiletý Američan Henry Gunther.
Poslední útok Henryho Gunthera
Gunther sloužil v 313. pěším pluku americké 79. divize. Ráno 11. listopadu se jeho jednotka nacházela poblíž francouzské vesnice Chaumont-devant-Damvillers. Čas se neúprosně blížil k jedenácté hodině. Gunther a jeho spolubojovníci narazili na německé postavení. Podle pozdějších svědectví a vojenských záznamů se Gunther náhle zvedl, nasadil bajonet a začal postupovat přímo proti německému kulometnému postavení.
Jeho spolubojovníci ho měli vyzývat, aby se vrátil. Existují také svědectví, podle nichž se ho němečtí vojáci nejprve snažili zastavit nebo varovat. Válka už prakticky končila a nikdo nemohl vědět, proč jeden osamělý voják ještě několik minut před příměřím útočí. Gunther však pokračoval.
Němečtí vojáci nakonec zahájili palbu. Henry Gunther zemřel v 10:59. Za jednu minutu, přesně v 11:00, vstoupilo příměří v platnost. Zbraně, které čtyři roky hřměly napříč Evropou, začaly postupně mlčet. Pro Henryho Gunthera ale mír přišel o pouhých šedesát sekund později.
Proč pokračoval? To je otázka, na kterou už možná nikdy nedostaneme přesnou odpověď. Historici připomínají, že Gunther byl před svou smrtí degradován ze seržanta na vojína. Některé výklady proto naznačují, že se možná snažil získat zpět svou čest nebo dokázat svou odvahu. Jisté však je, že jeho příběh se stal symbolem absurdity posledních hodin války. Člověk, který přežil měsíce bojů, mohl zemřít ve chvíli, kdy už bylo jasné, že za několik minut bude po všem.
Americká armáda Gunthera později oficiálně zaznamenala jako posledního amerického vojáka padlého v první světové válce. Posmrtně získal také vysoké vojenské vyznamenání.
Nebyl jediný, kdo zemřel těsně před mírem
Příběh Henryho Gunthera není jediným tragickým příběhem posledního rána první světové války. Britský voják George Edwin Ellison bojoval už od roku 1914. Prošel prakticky celou válkou, přežil více než čtyři roky bojů, a přesto zahynul ráno 11. listopadu 1918 při průzkumné hlídce.
Kanadský voják George Lawrence Price padl jen několik minut před začátkem příměří. Francouzský voják Augustin Trébuchon se stal jedním z posledních francouzských padlých. S jeho smrtí je spojena až neuvěřitelná historická ironie. Podle tradovaného příběhu nesl spolubojovníkům zprávu týkající se jídla, které měli dostat po skončení bojů. V posledních minutách války tak umírali lidé, kteří už nikdy nezažili mír, jenž byl doslova na dosah.
Jedenáctá hodina jako symbol
Právě proto má datum 11. listopadu tak silný význam. Není to jen připomínka podpisu dokumentu nebo konce jedné historické kapitoly. Je to připomínka lidí, kteří válku prožili a těch, kteří se domů nikdy nevrátili.
V mnoha zemích se proto v 11 hodin drží minuta nebo dvě minuty ticha. Možná právě příběh Henryho Gunthera nejlépe ukazuje, proč. Zemřel minutu před koncem války. Jednu minutu před tichem. Jednu minutu před mírem.
A právě v tom spočívá nejsilnější poselství Dne válečných veteránů: mír není samozřejmost. Za každým datem v učebnici, za každou minutou ticha a za každým vlčím mákem stojí skutečné lidské příběhy. 11. listopadu si proto nepřipomínáme jen konec války. Připomínáme si také cenu, kterou lidé zaplatili za to, aby mohla skončit.
Voják není válečný štváč
Připomínat si válečné veterány neznamená oslavovat válku. Právě lidé, kteří válku poznali z bezprostřední blízkosti, často nejlépe vědí, jakou cenu má mír.
Tuto myšlenku silně vyjádřil americký generál Douglas MacArthur ve svém posledním projevu k posluchačům vojenské akademie West Point. Projev pronesl 12. května 1962 při převzetí Thayerovy ceny a vešel ve známost pod názvem „Duty, Honor, Country“ – „Povinnost, čest, vlast“.
MacArthur tehdy řekl:
„To neznamená, že jste váleční štváči. Naopak, voják se ze všech lidí nejvíce modlí za mír, protože právě on musí trpět a nést nejhlubší rány a jizvy války.“
MacArthur tím nevyslovil jen krásnou myšlenku. Popsal zkušenost, kterou znali miliony vojáků napříč dějinami. Válka může být rozhodnuta politiky a generály, ale její nejhlubší následky nesou konkrétní lidé, vojáci, jejich rodiny a civilisté. Možná právě proto je 11. listopad především dnem vzpomínky a naděje.
Úcta k veteránům není oslavou války. Je připomínkou její ceny a zároveň připomínkou toho, proč stojí za to chránit mír.
